Karl Abarth – rychlost v genech
Příběh Karla Abartha je příběhem úspěchů v motoristickém sportu a v konstrukci závodních vozů.
Již jako dítě se Abarth zajímal především o svět motorů – vášeň pro ně se spojila s talentem a smyslem pro ryzí inovace.
Snaha lišit se, touha překonat konkurenci a nesmírná ctižádostivost – to byla životní náplň jedné z nejvýraznějších a také nejúspěšnějších osobností automobilové historie. Pro svou vášeň strávil Karl Abarth velkou část života na závodní dráze nebo v dílně. Často i zapomínal na přátele a rodinu.
Zrození legendy
Karl Abarth se narodil 15. listopadu 1908 ve Vídni. Jeho otec, rovněž Karl, a především matka Dora, umožnili Karlovi a jeho starší sestře Anně, prožít krásné dětství navzdory všem válečným událostem. Karl Abarth tak mohl nerušeně rozvíjet svoji technickou genialitu.
Již jako dítě prováděl Karl Abarth první technické experimenty. Rozebíral například různé kuchyňské přístroje na jednotlivé díly a pak je zase sestavoval a někdy i vylepšoval. Zároveň byl sportovně založený. Možná to pak byly právě tyto vlastnosti, které se spojily do geniální směsi.
První cyklistické závody
Vášeň pro rychlost mohl Karl Abarth nejprve uspokojit v sedle jízdního kola. Cyklistika jej tak očarovala, že se zúčastnil první klubové soutěže, kde s energickým rozjezdem ovládl kratší tratě. Jeho první závodní bicykl byl francouzský Bastide a Karl Abarth se brzy seznámil nejen s jeho sportovními vlastnostmi, ale také se jej naučil rozebrat a znovu sestavit se zavřenýma očima. Jeho vášeň jej velmi rychle přivedla do světa motorizovaných jednostopých vozidel.
První kroky ve světě motocyklů
Již v 16 letech, ihned po ukončení školy, pracoval Karl ve firmě Castagna&C., kde prováděl jemné mechanické práce pro technickou fakultu Univerzity ve Vídni. Zájem o spalovací motory jej pak brzy přivedl k firmě Degan, výrobci rámů jízdních kol a motocyklů. Vášeň Karla Abartha nyní vzplanula naplno.
U firmy Degan se Karl Abarth seznámil s úspěšným motocyklovým šampiónem Josefem Opawskym, s nímž jej po určitý čas spojovalo úzké přátelství. Opawsky mu otevřel dveře u tehdejšího renomovaného výrobce motocyklů, firmy Motor Thun z Traiskirchenu. Ctižádostivost hnala Karla Abartha k tomu, že pracoval ve dne u firmy Motor Thun jako mechanik a zkušební jezdec pro Opawskeho, zatímco v noci se věnoval dalšímu vývoji motocyklových rámů pro firmu Degan. Ještě před 20. narozeninami navrhl pro jednoválcový motor o zdvihovém objemu 250 cm3 svůj první motocyklový rám, který se vyznačoval mimořádnou ovladatelností a robustností.
Jeho první závody
Náhlé onemocnění jednoho z továrních jezdců firmy Motor Thun umožnilo Karlu Abarthovi v dubnu roku 1928 první start ve Velké ceně Rakouska – po ní vedení týmu odhalilo i jeho řidičský talent.
Karl Abarth, tehdejší bezejmenný mechanik, okamžitě dosáhl s nejstarším strojem týmu nejlepšího tréninkového času. Především jezdci od firmy Motor Thun byli překvapeni a veřejně ho napadli. Obvinili Abartha z nepovolených metod přípravy. Při druhém tréninku proto byly vyměněny motocykly Opawskeho a Abartha – na což Abarth na závodní dráze odpověděl ještě zřetelněji nejlepším časem.
Tento úspěch nově příchozího byl továrním jezdcům trnem v oku a při závodu se Karlovi z neznámých příčin porouchal závodní stroj. Závist a zloba jej hluboce ranily a Karl Abarth závodní stáj Motor Thun dotčeně opustil.
První vítězství
Po odchodu od Motor Thun bylo pro Abartha těžké najít nový tým. Opatřil si proto ojetý motocykl Grindlay-Peerless se zdvihovým objemem 250 cm3, který však nebyl koncipován pro závodní využití. Abarth stroj osvědčeným způsobem rozebral na jednotlivé komponenty, snížil jeho hmotnost a jeho očekávání se splnila. S motocyklem Grindlay-Peerless 29. července 1928 v Salzburgu porazil všechny tovární týmy a bez podpory mechaniků vyhrál svůj první závod.
První nehoda
Po dvou velmi úspěšných závodních sezónách v letech 1928 a 1929 se již jeho ambice neomezují pouze na jízdu a tuning – Karl Abarth začal také sestavovat vlastní motocykl, který měl nést jméno Abarth. Stroj měl mít lehký trubkový rám, paralelogramovou vidlici s velkým sklonem a také jednoválcový dvoudobý motor se zdvihovým objemem 205 cm3 opatřený dvěma vodními chladiči. S touto, na tehdejší dobu velmi neobvyklou konstrukcí, se Karl Abarth úspěšně a neúnavně účastnil každého myslitelného závodu, dokud jej 4. května 1930 ve Welsu vážná nehoda nevytrhla z jeho plánů a snů. Mnohočetná zlomenina kolena a poranění menisku zmařily jeho motocyklovou závodní kariéru.
Objev sajdkáry
Karl Abarth se nechal opět najmout konstruktérem rámů, firmou Degan, v níž pracoval již jako mladík, a veškerou svou tvůrčí energii věnoval dalšímu vývoji mechanických komponentů. Mimo jiné se velmi detailně věnoval speciálnímu výfukovému systému, což mělo přibližně o dvacet let později vést k rozmachu jeho podniku.
Nová móda z Anglie, motocykly se sajdkárou používané také při závodech, obrátila pozornost Karla Abartha opět k motoristickému sportu. Okamžitě pochopil, že má možnost opět se profesionálně věnovat závodění, aniž by musel příliš zatěžovat zraněné koleno. Spřízněného partnera našel v muži jménem Joseph Holly, s nímž závodil v následujících sezónách v třídě sajdkár.
V roce 1935 debutovala Abarthem navržená a vídeňskou firmou M.P. postavená výkyvná osa kola, díky níž mohla sajdkára při jízdě zatáčkou spolupracovat s motocyklem. Tento brilantní a takřka revoluční objev z něj s konečnou platností učinil „hvězdu“ závodů.
Závod proti Orient-Expresu
V roce 1932 se Karl Abarth rozhodl vrátit na národní závodní tratě. Aby si udělal reklamu, zrodila se v jeho hlavě myšlenka nerovného duelu: závod proti Orient-Expresu.
Abarth si vybral nejoblíbenější úsek trati Orient-Expres, který byl v dobách před osobní leteckou dopravou nejrychlejším způsobem cestování. Jednalo se o úsek Vídeň – Ostende, tedy o celých 1 372 kilometrů často nekvalitních silnic s několika celnicemi. Karl startoval s jedním z nejlepších motocyklů své doby, britským Sunbeam opatřeným sajdkárou Felber, a s Martinem Schneeweißem jako druhým řidičem. V dubnu 1934 cestou do Ostende duel pouze těsně prohrál. O dva týdny později za velké pozornosti veřejnosti však přijel do Vídně jako vítěz – po nonstop jízdě trvající 23 hodin a 40 minut!
Úspěchy a touha po stále lepších řešeních však byly náhle zastaveny politickými událostmi roku 1938.
